Noc na vesnici - slohové líčení
20:39Minulý rok jsem na blog přidala článek s názvem "Úvaha o nesmrtelnosti" (http://iom-life.blogspot.cz/2016/02/uvaha-o-nesmrtelnosti.html), což byl sloh, který jsme psali ve škole. Já jsem z něj tenkrát dostala dobrou známku a i mě osobně se jednoduše líbil, tak jsem ho sem prostě jentak přidala. Z mé školní slohové práce se stal ale pátý nejoblíbenější článek. Nejspíš se vám to prostě líbilo, nebo hodilo jako inspirace do vlastních slohových prací. A tak jsem se rozhodla zveřejnit i svůj dnešní sloh a třeba v něm zase někdo najde kousek své inspirace. :)
Tam, kde dávají lišky dobou noc
Když na náš dům padne tmavá deka, táhne mě to ven. Jedině po
setmění nacházím klid a prázdno všech těch míst dává svobodu mým myšlenkám, aby
se rozprostřely do temna.
Tajuplná noc, osvícená jen malými světýlky z okolních obydlí,
mě vtahuje do svých útrob. Jsem tu jen já, vzdálený štěkot psů a žluté páry
očí, které přišli lovit.
Ty oči už dobře znám. Ve dne jsou vlídné a svádějí k pohlazení.
V noci ale získávají sytou barvu, která jim umožňuje svou kořist. Ale
třeba ty kočky ve skutečnosti nepřišly lovit. Třeba tu jsou také jen pro své
potěšení z vlahé noci. Pro potěšení z čerstvého vzduchu, nasyceného
vůní trávy, a pro potěšení z nádherné, šumivé písně naší malé říčky. Z malého
potůčku, který si rozráží cestu a omílá kameny. Omílá kameny a pořád tu stejnou
hudbu, díky které se mi dostává uvolnění.
Ráda potom usedám na studenou, orosenou lavičku, která je až
na konci vesnice. Vždycky mě k ní kroky zavedou.
Prostě mě asi baví procházet se po vyšlapaných cestách, na
kterých lidé utrousí někdy trochu sena, jindy trochu obilí.
Jsou to vyšlapané příběhy a osudy, nad kterými přemýšlím
pokaždé, když tudy projdu. A ta tajemná noc mi vždycky poodhalí něco víc.
Potom, když dojdu k cíli a obklopí mě kromě tmy i les
za vesnicí, usedám na tu lavičku, do které někdo před lety vyškrábal iniciály,
patřící lidem, kteří nocí bloudí společně.
Na lavičce zavírám oči a zhluboka dýchám. Jen já a šelest
stromů. Když potom oči otvírám, mám zakloněnou hlavu a nade mnou jsou stovky
hvězd, tančící okolo Měsíce.
Točí se mi z toho hlava, chci se těch hvězd dotýkat.
Jsou mi skoro na dosah, a když už je mám téměř v hrsti, začíná kokrhat
kohout. Obloha se rozprostře a ze všech těch nádherně skrytých věcí se stává
obyčejno a já vím, že příští noc tu budu znovu, a tu další, a další také.
Budu tu, dokud kočky nepřestanou lovit za tmy a dokud se z naší
vesnice nestane město. Potom tu už nebude tma, pouze šero proříznuté září aut a
velkých domů, ve kterých už nikdy nikdo nenajde opravdový klid. A ani já ne…
0 komentářů