aneb něco jako vyprávění ze "zákulisí".
Nedávno vyšel na blogu článek Jak fotit dýmovnice, a stal se jedním z nejčtenějších článků mého blogu. A protože všechno nešlo až zas tak hladce, budu vám o svém zážitku vyprávět.
Jedno sobotní ráno jsem po probuzení zjistila, že je venku "konečně" sníh. A shodou okolností můj přítel den předtím koupil barevné dýmovnice. A v jakém prostředí můžou vypadat barevné dýmovnice lépe, než v zasněžené krajině? Já, která mám ze všeho nejmíň ráda zimu, jsem to měla spečetěné.
Nabalila jsem se tedy do nejteplejšího oblečení co mám, a plahočila se s přítelem v tom mrazu nejdřív přes vesnici, a potom přes les a po zasněžených loukách. Brodila jsem se přes nevyšlapané cestičky plné sněhu. Než jsme došli na to nadherné místo, kde prý to bude nejlepší nafotit, měla jsem úplně zmáčené boty, a celkově jsem byla úplně zmrzlá.
Když jsme došli na místo, úplně jsem pookřála. Vzpomněla jsem si totiž, že přítel slíbil termosku plnou čaje. A co by jste řekli ? Honza termosku zapoměl doma.
Místo pití teplého čaje a zahřívání rukou v kapse jsem ale dostala za úkol nastavit na správné misto kameru, a začít fotit.
Moje nálada se začala zlepšovat, když jsem Honzovi nafotila hezké fotky. Říkala jsem si, že tohle je opravdu skvělé místo.
Když jsem měla přijít na řadu já, už jsem skoro necítila prsty. Hnal mně ale chtíč po "uměleckých" fotkách, a tak jsem zapálila dýmovnici, udělala pár pohybů, a Honza řekl "No Dobrý, už nemusíš. Vybila se mi baterka. " Já měla v tu chvíli takový vztek ... ! "To si jako vzal vybité baterky ?!" "Byly nabité, ale jen trochu. " Jestli jste cholerici jako já, určitě si dovedete představit, jak se ve mně vařil vztek, smíšený s prochlazením a touhou po horkém čaji a teplé postely.
A víte co mi řekl přítel cestou domů? Že zná ještě jedno skvělé místo, a že cestou koupí nové baterky, a doběhne domů pro tu termosku s čajem. A ta moje šílená touha po fotkách na to kývla.
Ani jsem se nebyla doma zahřát, a už jsem seděla ve vlaku, směr do nějaké vesnice, kde jsem nikdy nebyla. A to jsem mamce řekla že budu venku tak hodinu..
Vystoupili jsme, a Honza říká ať se kouknu na mobilu na jízdní řády, kdy nám jede vlak zpět. Jenže když jsem se koukla na mobil, neměl ani jednu čárku signálu. Tak jsme si řekli že se od nádraží moc nevzdálíme, aby jsme stihli hned další vlak co pojede.
Nejdřív jsme se tedy zase prodrali, už oba úplně promáchaní a zmrzlí, nějakými zasněženými cestičkami a vyfotili tentokrát mě.
Vyfotili jsme dvě série fotek, a ještě jedna dýmovnice nám zbyla. A tak jsme si řekli, že hned naproti nádraží je stráň, a na té je zřícenina hradu. Tam by byli určitě dobré fotky.
Lezli jsme po stráni, každý krok se nám smekal, jakžtakž jsme se vždycky rychle přichytili nějakého záchraného bodu. Honza mě ještě popoháněl "Rychle, než se setmí."
Doplazili jsme se nahoru, vyfotili sérii fotek (která se vůbec nepovedla), ruce už jsme ani necítili. A najednou, vlak ! Seběhnout už jsme to nestihli. No snad nám za půl hodiny pojede další.
Řekli jsme si tedy, že pomalu sejdeme, a dáme si na lavičce čaj. A jak jsme slejzali, právě ta termoska s čajem nám vypadla z batohu, a odjela nám dolů.
Termosku jsme sebrali, Honza ji rozdělal a začal nalívat. A šup. Celý ten plastový vnitřek vypadl ven, a Honza se polil. Nejdřív se spálil a pak začal ještě víc mrznout. Plastový vnitřek, rozpadlý na čtyři části ležel na zemi. Honza začal sprostě křičet. A když se otočil, stála za ním čtyřčlenná rodina s malýma dětma. Trapas jak blázen, ještě že nás tu nikdo nezná.
Sebrali jsme se, a kvapem jsme odešli na vlakovou zastávku. Jako zázrakem Honza chytil signál, koukl se na jízdní řády a říkal, že nám to za půl hodiny jede domů.
Půl hodiny jsme tam teda mrzli. A pak jsme v dálce uviděli vlak. Hurá. Jenže vlak kolem nás jen prosvištěl. Ani nezpomalil. "Aha, on tu nestaví, další vlak jede za hodinu a půl." Měla jsem sto chutí Honzu na místě uškrtit, ale neměla jsem na to dost sil.
Co teď? Honza napsal tátovi, a on tedy že pro nás přijede. Aby jsme nezmrzli, vyrazili jsme mu po jediné cestě široko daleko naproti. Cesta byla opuštěná, okolo jen řeka a z druhé strany les. Ve tmě opravdu skvělá atmosféra. Možná jsme místo focení dýmovnic mohli točit horor.
Po nějakém čase Honza znovu píše tátovi. A táta, že ho vedla navigace někudy jinudy, ale že už tu je, a my nikde. Jako cože ? V tý vesnici byla jediná cesta, a my se minuly?
Než jsme se konečně potkali, stihli jsme dojít několik kilometrů do další vesnice. Aspoň že už jsme v teple a jedeme domů.
Místo hodiny jsem strávila venku půl dne, a druhý den jsme s Honzou oba měli chřipku. Ale víte co ? Aspoň že ty fotky se nakonec povedly. :)
Nedávno vyšel na blogu článek Jak fotit dýmovnice, a stal se jedním z nejčtenějších článků mého blogu. A protože všechno nešlo až zas tak hladce, budu vám o svém zážitku vyprávět.
Jedno sobotní ráno jsem po probuzení zjistila, že je venku "konečně" sníh. A shodou okolností můj přítel den předtím koupil barevné dýmovnice. A v jakém prostředí můžou vypadat barevné dýmovnice lépe, než v zasněžené krajině? Já, která mám ze všeho nejmíň ráda zimu, jsem to měla spečetěné.
Nabalila jsem se tedy do nejteplejšího oblečení co mám, a plahočila se s přítelem v tom mrazu nejdřív přes vesnici, a potom přes les a po zasněžených loukách. Brodila jsem se přes nevyšlapané cestičky plné sněhu. Než jsme došli na to nadherné místo, kde prý to bude nejlepší nafotit, měla jsem úplně zmáčené boty, a celkově jsem byla úplně zmrzlá.
Když jsme došli na místo, úplně jsem pookřála. Vzpomněla jsem si totiž, že přítel slíbil termosku plnou čaje. A co by jste řekli ? Honza termosku zapoměl doma.
Místo pití teplého čaje a zahřívání rukou v kapse jsem ale dostala za úkol nastavit na správné misto kameru, a začít fotit.
Moje nálada se začala zlepšovat, když jsem Honzovi nafotila hezké fotky. Říkala jsem si, že tohle je opravdu skvělé místo.
Když jsem měla přijít na řadu já, už jsem skoro necítila prsty. Hnal mně ale chtíč po "uměleckých" fotkách, a tak jsem zapálila dýmovnici, udělala pár pohybů, a Honza řekl "No Dobrý, už nemusíš. Vybila se mi baterka. " Já měla v tu chvíli takový vztek ... ! "To si jako vzal vybité baterky ?!" "Byly nabité, ale jen trochu. " Jestli jste cholerici jako já, určitě si dovedete představit, jak se ve mně vařil vztek, smíšený s prochlazením a touhou po horkém čaji a teplé postely.
A víte co mi řekl přítel cestou domů? Že zná ještě jedno skvělé místo, a že cestou koupí nové baterky, a doběhne domů pro tu termosku s čajem. A ta moje šílená touha po fotkách na to kývla.
Ani jsem se nebyla doma zahřát, a už jsem seděla ve vlaku, směr do nějaké vesnice, kde jsem nikdy nebyla. A to jsem mamce řekla že budu venku tak hodinu..
Vystoupili jsme, a Honza říká ať se kouknu na mobilu na jízdní řády, kdy nám jede vlak zpět. Jenže když jsem se koukla na mobil, neměl ani jednu čárku signálu. Tak jsme si řekli že se od nádraží moc nevzdálíme, aby jsme stihli hned další vlak co pojede.
Nejdřív jsme se tedy zase prodrali, už oba úplně promáchaní a zmrzlí, nějakými zasněženými cestičkami a vyfotili tentokrát mě.
Vyfotili jsme dvě série fotek, a ještě jedna dýmovnice nám zbyla. A tak jsme si řekli, že hned naproti nádraží je stráň, a na té je zřícenina hradu. Tam by byli určitě dobré fotky.
Lezli jsme po stráni, každý krok se nám smekal, jakžtakž jsme se vždycky rychle přichytili nějakého záchraného bodu. Honza mě ještě popoháněl "Rychle, než se setmí."
Doplazili jsme se nahoru, vyfotili sérii fotek (která se vůbec nepovedla), ruce už jsme ani necítili. A najednou, vlak ! Seběhnout už jsme to nestihli. No snad nám za půl hodiny pojede další.
Řekli jsme si tedy, že pomalu sejdeme, a dáme si na lavičce čaj. A jak jsme slejzali, právě ta termoska s čajem nám vypadla z batohu, a odjela nám dolů.
Termosku jsme sebrali, Honza ji rozdělal a začal nalívat. A šup. Celý ten plastový vnitřek vypadl ven, a Honza se polil. Nejdřív se spálil a pak začal ještě víc mrznout. Plastový vnitřek, rozpadlý na čtyři části ležel na zemi. Honza začal sprostě křičet. A když se otočil, stála za ním čtyřčlenná rodina s malýma dětma. Trapas jak blázen, ještě že nás tu nikdo nezná.
Sebrali jsme se, a kvapem jsme odešli na vlakovou zastávku. Jako zázrakem Honza chytil signál, koukl se na jízdní řády a říkal, že nám to za půl hodiny jede domů.
Půl hodiny jsme tam teda mrzli. A pak jsme v dálce uviděli vlak. Hurá. Jenže vlak kolem nás jen prosvištěl. Ani nezpomalil. "Aha, on tu nestaví, další vlak jede za hodinu a půl." Měla jsem sto chutí Honzu na místě uškrtit, ale neměla jsem na to dost sil.
Co teď? Honza napsal tátovi, a on tedy že pro nás přijede. Aby jsme nezmrzli, vyrazili jsme mu po jediné cestě široko daleko naproti. Cesta byla opuštěná, okolo jen řeka a z druhé strany les. Ve tmě opravdu skvělá atmosféra. Možná jsme místo focení dýmovnic mohli točit horor.
Po nějakém čase Honza znovu píše tátovi. A táta, že ho vedla navigace někudy jinudy, ale že už tu je, a my nikde. Jako cože ? V tý vesnici byla jediná cesta, a my se minuly?
Než jsme se konečně potkali, stihli jsme dojít několik kilometrů do další vesnice. Aspoň že už jsme v teple a jedeme domů.
Místo hodiny jsem strávila venku půl dne, a druhý den jsme s Honzou oba měli chřipku. Ale víte co ? Aspoň že ty fotky se nakonec povedly. :)
- 18:40
- 0 Comments
