Tohle se nemělo stát! VÝCHOZÍ TEXT: Kdyby člověk od mladosti až do stáří svého zapisoval všecky poklesky a hlouposti, kterých se dopustil, měl by každý velkou knihu...(Josef Jungmann, Zápisník, upraveno)

Zpracování: vypravování o tom, jak jste udělali něco, co vás následně mrzelo

A několika lidem ze třídy, včetně mě se stalo, že psali o něčem, co se jim doopravdy nestalo. Což není chyba, pokud to nebude poznat. Důležité u tohoto zadání je, psát o sobě a v "ich formě". Pokud tedy já píšu o sobě a v "ich formě", ale o něčem (jak sami zachvilku uvidíte), co se mi ještě stát nemohlo, tak to může být považováno za chybu.

To se nemělo stát!

Každý občas udělá něco, co ho potom mrzí. Nepatrnou chybu, která zapříčiní další sled událostí. A na konci toho všeho si vzpomene na to, že udělal tu malou chybu a řekne si: "To se opravdu nemělo stát!"
Tak třeba mě se nedávno stala jedna taková hloupá věc, která mi možná změnila celý můj život.
Začalo to v jeden šerý a upršený den. Už od rána mě bolela hlava. Celý den jsem myslela jen na to, aby ten den už skončil.
Když jsem po dlouhém dni ve škole přišla domů, věděla jsem, že si musím z počítače stáhnout svůj projekt na konstrukční cvičení. Byl to předposlední den, kdy jsem projekt mohla odevzdat, abych měla uzavřenou známku. A já nerada všechno nechávám na poslední chvíli. Jsem z toho potom děsně nervózní.
Jenže hodiny doma plynuly a já jsem byla čím dál víc unavená...
A pak to přišlo! Z ničeho nic vtrhla do pokoje máma a říkala, že jsem zaspala. Jak se to mohlo stát? Myslela jsem, že se tak na hodinku prospím a z hodinky byla celá noc.
Ten den ve škole byl ještě horší, než ten minulý. Učitel měl proslov o tom, že projekty se mají odevzdávat s předstihem. Snad hodinu jsem se kroutila na židli a ještě víc se styděla, když jeho proslov směřoval právě na mě.
Domů jsem se potom vracela zase pozdě. Nikde nikdo, prázdné ulice a já se svými myšlenkami. Celou cestu jsem měla v hlavě jen to odevzdání projektu. Jsem žák, který je pečlivý a všechno nosí včas. Nechtěla jsem, aby tahle moje jediná a zároveň poslední chyba v celém mém čtyřletém vzdělání byla osudová. Už jsem se viděla, jak jak tisknu projekt, dávám ho do modrých desek a odevzdávám učiteli. Už jsem chtěla vidět jen tu červeně napsanou známku na těch deskách. Byla to moje poslední neuzavřená známka, která rozhodovala o tom, jestli půjdu k maturitě. Prostě už jsem to chtěla mít za sebou a soustředit se jen na maturitní zkoušky.
Domů mi zbývala poslední zatáčka. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem automaticky vstoupila do silnice, abych přešla ke svém domovní brance. Občas jsem to prostě tak dělala, ze zvyku.
Byla tma, nikde nic nejezdilo, periferně jsem nezahlédla žádná světla a v dálce neslyšela žádný zvuk motoru. Pomalu jsem přecházela. Branka byla na dosah.
A pak se zničeho nic ze tmy vyřítilo rychle jedoucí auto. Slyšela jsem náraz a zaslepilo mě světlo. Nejspíš do něčeho narazil. Chtěla jsem se podívat, co se děje, ale přes světlo jsem nic neviděla.
Pak jsem si uvědomila že ležím. Chtěla jsem se zvednout ale zamotala se mi hlava. Co se děje? A najednou byla tma. Je po všem?
Nebylo. Někde z dálky jsem slyšela sirény a hlasy. Něčí ruce na mne sahaly. Cítila jsem tupou bolest v bocích a třeštila mi hlava.

Probudila jsem se až druhý den odpoledne, na jednotce intenzivní péče. Najednou mi to bylo všechno jasné. Věděla jsem, že projekt už neodevzdám. Maturita mě na jaře nečekala. Já jsem ležela tam někde za zdmi nemocnice, zatímco svět tam venku běžel dál. Ani se mi tomu nechtělo věřit.
V nemocnici jsem měla dost času na přemýšlení a tak jsem našla i tu svoji malou chybičku, že jsem ten večer doma usnula a neposlala si onen osudový projekt. Na tu jednu chybičku se pak nabalovaly další a další. Prostě se nic z toho nemělo stát!